Zastavení 2: Bitva na Vraždě

Pomník Bitvy na Vraždě vytvořil historik Starého Smolivce Karel Kabátník a v roce 2011 ho spolu se zaměstnanci a občany obce Mladý Smolivec postavil na místě, kde se bojovalo v roce 1620.

Spor českých stavů (šlechty, rytířů a královských měst) s císařem Matyášem se táhl celá léta. Šlo o svobodu náboženského vyznání potvrzenou Majestátem Rudolfa II. z roku 1609, o pravomoc sněmu rozhodovat o četnosti a výši daní v Českém království a právo volit Českého krále. Habsburkové naopak usilovali o získání dědičného práva na český trůn a o absolutní moc. Posilovali centrální dvorské úřady ve Vídni a vytrvale mařili zasedání panských sněmů. V květnu 1618 Matyáš svolání panstva přímo zakázal. Navzdory tomu šlechta sněm svolala a obrátila svůj hněv nejprve na pražské místodržící Slavatu a Martinice. Dne 23. 5. 1618 je vyhodili oknem z pražského hradu i s písařem Fabriciem. Incident následně vyústil v ozbrojený konflikt - protestantské šlechty proti císaři. Do čela stavovské opozice byla zvolena vláda 30 direktorů. Rozezlený císař Matyáš si za peníze dodané Španělskem najal k pokoření Čechů nájemná vojska plukovníka Dampiera a Karla Bonaventury Buquoye. Čeští páni na to reagovali verbováním vlastního vojska. Velením byl pověřen Matyáš Thurn. Mimo to si ještě najali žoldnéřskou armádu zkušeného válečníka Arnošta Mansfelda. Začalo vzájemné napadání. Úspěch se střídal s neúspěchem na obou stranách. Mansfeld prohrál bitvu s císařskými u Záblatí, ale dobil a pokořil 22. 11. 1618 katolickou Plzeň. Buquoy obsadil Budějovice a Krumlov ,le na podzim 1618 byl zahnán zpět. České stavovské vojsko pod Thurnovým vedením v červnu 1619 ohrožovalo Vídeň. Po smrti Matyášově nastoupil na trůn i císařský stolec Ferdinand II Štýrský, fanatický katolík a stoupenec rázného řešení. Naděje na smírné urovnání konfliktu padly. Čeští stavové jeho volbu neuznali a za Českého krále si zvolili kališníka Fridricha Falckého. Povstání proti králi se rozšířilo do všech zemí koruny české. Konflikt se ale protahoval a koncem léta 1920 se karta začala obracet ve prospěch císaře, když získal podporu Říšské katolické ligy a tím i vojska Maxmiliána Bavorského za slib postu kurfiřta, který odejmul Fridrichu Falckému. Češi získali od souvěrců jen plané přísliby. Dlužili vojsku žold za několik měsíců. Žoldnéři vyhrožovali, že bez peněz nebudou bojovat, což také v rozhodující bitvě n Bílé Hoře dodrželi.

Na podzim 1620 zahájila spojená císařská a ligistická vojska tažení z Podunají na Prahu. Česká stavovská vojska v počtu 20 000 mužů už pod vedením Kristiana z Anhaltu se urychleně přesouvala z jižní Moravy přes Jindřichův Hradec a Tábor. Dne 29. 9. 1620 dorazila do Milevska. Spojená císařská vojska čítala dohromady 28 000 mužů a ležela toho dne v Písku. Vyvraždili tam všechny muže a jejich řádění překvapilo i jejich velitele. Rozhodli se postupovat na Plzeň, obsazenou Mansfeldem ve službách českých stavů. Buquoy táhl přes Blatnou a Lnáře, jeho společník Maxmilián přes Strakonice, Horažďovice a Zelenou Horu. V neděli dne čtvrtého října stál Buquoy ve Lnářích. Anhalt s českým vojskem ležel toho dne v Bělčicích, kam ho přišel navštívit osobně  i král Fridrich Falcký. Znovu zde slíbil brzkou výplatu dlužného žoldu. Tady také padlo rozhodnutí využít oslabení soupeře po jeho rozdělení do dvou pochodových proudů a napadnout ho.

V pondělí 5. 10. 1620 se šestnácti tisícové vojenské uskupení císařských cestou na Plzeň posunulo do prostoru dnešní obce Mladý Smolivec. Pěší mušketýry a pikenýry provázelo mnoho povozů s vojenským materiálem a úderné jádro jezdců s osmi tisíci koní. Polovina vojska obsadila vsi Ml. Smolivec a Radošice. Druhá polovina přitáhla přes Předmíř a Metly do Starého Smolivce. Jejich koně zaplnila kdejakou louku v okolí, žoldnéři všechna místní stavení i návrší od mladosmoliveckých Strašků přes Hory a Korbelák po Radošický vršek. V noci dostal Buquoy zprávu, že se od Hvožďan blíží české vojsko a že hrozí náhlý přepad. Proto rozkázal změnit směr pochodu a ráno vyrazit co nejčasněji k Zelené Hoře vstříc vojsku Katolické ligy. V úterý dne 6. října 1620 v ranních hodinách Anhaltovi vojáci skutečně ve směru formanské stezky zahájili rychlý útok. Na návrší nedaleko odtud, v místech kde dnes stojí kamenný smírčí křížek (asi o tři sta metrů východněji), napadli zadní voje císařských. V bojové vřavě za použití střelných i bodných zbraní se stavovským díky početní přesile podařilo zatlačit ustupující císařské protivníky až na tuto stráň. Ustupující teprve zde zjistili, že mají jen špatnou možnost k úniku. Překážkou se jim stala úzká cesta a jediný brod přes potok ucpaný povozy. V cestě jim stál i rybník přiléhající k tomu to návrší. Také neobyčejně vysoká mez táhnoucí se směrem k jihu byla nepříjemnou nástrahou. Hořel rovněž les při pravém břehu potoka v údolí. Za této situace vznikla panika, která přála útočníkům. Koně, povozy a dezorientované skupinky císařských byli pro útočící snadným cílem. Po skončení boje zůstalo na polích po obou stranách této cesty ku Starému Smolivci, na této stráni a v blízkosti potoka 200 mrtvých, stejný počet utrpěl různě těžká zranění Prostor byl rovněž plný zabitých a těžce zraněných koní, často ještě zapřažených v upuštěných povozech.

Odstranění pozůstatků nebylo pro zdejší osadníky lehkým úkolem. Vesnice byly tehdy nevelké. Starý Smolivec tehdy měl sotva 90 duší. Vítězové se postarali jen o pohřeb důstojníků na návrší nad Smolivcem. Řadoví ladncknechti byli pohřbeni jen asi deset metrů vpravo od tohoto svahu, v jedné třetině výšky, při pohledu zdola. Koně zakopávali nejčastěji na místě skonu. Jejich hnáty a kopyta  bývaly ještě po létech občas vyorány. Naposledy k tomu docházelo při hluboké orbě po nasazení pluhů tažených pásovým traktorem. Po skončení bitvy stavovští nepřítele nepronásledovali. Císařští se proto vrátili přes Čížkov zpět na původní trasu směr Plzeň, přes Poříčí, které vypálili. Pak se nakrátko utábořili v Černicích a Liticích. Stavovští jim jen překáželi v cestě na Prahu. Zastavili se v Rokycanech.

K rozhodnému střetnutí pak došlo 8. 11. 1620 v bitvě na Bílé Hoře. Nezaplacení žoldáci ve službě českých stavů z boje utekli. Důsledky prohry v této bitvě byly katastrofální. Popravu 27 českých pánů následovalo vyvlastnění majetku účastníkům povstání, zemi museli opustit všichni kněží víru podobojí, stejně jako šlechtici, kteří kalichu setrvali. Poddaní museli zůstat k vykonávání roboty. Museli přestoupit na jedinou víru katolickou víru jedinou povolenou. Po české válce 1618 1620 následovala válka o Falc 1621 1623. Válka dánská 1625 – 1629, finální konflikt dosáhl v letech 1630 – 1648 ve válce švédské.