Zastavení 4: G.I.Pimonovič

Nedaleko odtud (sotva 250 metrů směrem k jihu) stojí v lese kámen s nápisem připomínající poslední úkryt a místo úmrtí jmenovaného dne 23. 10. 1944. Jeho více něž dva a půl roční ilegální pobyt v našem okolí je spojen s mnoha zdejšími, vlastenci, hrdiny i obětmi.

Po 15. březnu 1939 se v Protektorátě formoval protifašistický odboj především v řadách důstojníků někdejší československé armády. Sestavovali z vojáků v záloze štáby a útvary se záměrem pozdějšího využití proti okupantům, na vydávání protinacistických tiskovin a na komunikaci s londýnskou vládou. Gestapo proti nim tvrdě zasáhlo. Popravilo i ministerského předsedu Eliáše. V roce 1942 se situace mění. Formují se místní odbojové skupiny zdola. Zpravidla kolem našich lidí trvale hledaných a pronásledovaných, uprchlých sovětských zajatců nebo výsadkářů letecky dopravených na území protektorátu z Londýna. V únoru 1942 objevil radošický hajný Josef Šťastný v oddělení Za Potoky tři zběhlé sovětské zajatce. Vyhladovělí a bídně oblečení v třeskutých mrazech, byli ohroženi umrznutím. Bez ohledu na všechna rizika se jich ujal a společně s dalšími radošickými občany jim zajistil stravu, ošacení a ubytování do konce března. Pak se přemístili do blízkosti šachty Jakub u Kasejovic, do péče příbramských horníků, kteří v té době v Kasejovicích a Kocelovicích pracovali. Ti je přesunuli na Rožmitálsko a Příbramsko. Mezitím 29. dubna 1942 bylo vysazeno u Věšína pět členů výsadu Intransitive a Tin. V polovině května je u Písku Gestapo vypátralo a dozvědělo se o pomoci, kterou jim dříve poskytli Viktorovi z Věšína. Šest členů rodiny Viktorových bylo zatčeno a popraveno v Klatovech. Bezradní zajatci ve stálém ohrožení pak využívali jen občasnou jednorázovou pomoc anonymních příznivců. Těžkou dobu heidrichiády, po vypálení Lidic, kdy se každý strachoval z toho, co přijde dál, přežili nakonec s pomocí odbojové skupiny Ing Lízla, Hovorky a Pompla, do které patřil i hajný Konigsmark a Krátký ze Starého Smolivce. Zbytek roku 1942 a celý následující rok 1943 se dva z nich Vězděněv a Pimonovič pohybovali ve starosmoliveckém polesí a v blízkém okolí. Nejčastěji u žulolomu Baština v lese mezi Starým Smolivcem a Hvožďany, kde byl Krátký vedoucím. Nocovali v boudě sloužící kameníkům za šatnu, kde se dalo topit. K dokreslení tehdejší situace si připomeňme souběžné události konce roku 1943. V listopadu 1943 Gestapo zatklo v Příbrami Jaroslava Štangla a Annu Kiliánovou. Našli u nich mimo jiné bohužel i jmenný seznam a adresy členů rozvětvené skupiny, kterou vedli. Následky byly katastrofální. Bylo zadrženo přes 150 a odsouzeno 67 osob, z toho třicet k trestu smrti. (především z Příbrami, Blatné a Strakonic.) Mezi nimi také v Mladém Smolivci se skrývající zběhlí sovětští zajatci Ivan Ruděnko a Richard Ilnickij. Ihned po zatčení byli dopraveni do Terezína a oběšeni. Stejně dopadli dne 16. 11. 1943 další dva zajatci ukrývaní Josefem Polákem v neužívaném skladu střeliva na šachtě Hory u Kocelovic. Rožmitálská odbojová skupina podzim roku 1943 přečkala beze ztrát. Naopak během jara a léta1944 se početně rozrostla s cílem připravovat diverzní akce. Ze Smolivce se sem přesunul i poručík Vězděněv. G.I.Pimonovič zůstal ve Starém Smolivci využívaje především pohostinství rodiny Krátkých. Věnoval se malbě krajinek i portrétů podle fotografií. Protože provoz lomu u Pozdyně byl zcela utlumen postrádal úkryt. Krátký rozhodl vybudovat jeden na západním svahu kopce Koceň a druhý za potokem v lese Vypálený. Během honu na zajíce v neděli dne 22. 10. 1944 byl ale honci náhodně nalezen ze země vyčnívající komínek krytu v lese Vypálený. Vzhledem k počtu a složení střelců se věc nepodařilo utajit. Pimonovič se neodvažoval vrátit do prozrazeného úkrytu. Teprve v pondělí odpoledne mu dala paní Krátká do košíku bandasku s bramborovou polévkou a bochník chleba s tím, aby šel do druhého úkrytu v Koceni. Z krytu ve Vypáleném, měl jen odnést kompromitující věci, především fotografie. Bohužel tam vstoupil v tu nejnevhodnější chvíli, kdy určené komando už místo obkličovalo. V nerovném boji byl přemožen. Postřelil jen jednoho četníka. Poslední náboj si nechal pro sebe. Jako prevenci dalších přestřelek četníci kryt vypálili hořící slámou. Mrtvého odvezli do Blatné, kde byl i pohřben.

Strohé údaje na památníčku můžeme doplnit následovně: G.I.Pimonovič pocházel z vesnice Ivanovka v tehdejší Kirgizské SSR. Po ukončení střední průmyslové školy sloužil prvním rokem jako voják základní služby nedaleko sovětských hranic. Do zajetí padl hned v prvních dnech na napadení SSSR. V našem nejbližším okolí se skrýval přes dva a půl roku. Zemřel ve věku 24 roků.

Jestliže příčinou vyzrazení a dopadení Pimonoviče byla náhoda, pak smrtelný úder na rožmitálský odboj vedlo Gestapo na základě informací nasazených konfidentů J. Fialy a Z.Šindeláře. Dne 25. 10. 1944 obklíčilo pilu ve Voltuši a zatklo šest lidí. Následující den přepadli hájovnu Na Dědku. Hajný Köniksmark se synem byli zastřeleni, hajná zatčena. Další úder přišel druhého prosince. V domku u Habadů v Rožmitále zatkli pět osob, mezi nimi i dlouho hledaného Hovorku. 17. ledna 1945 zadrželi ing. Lízla a 18. ledna dostali Vězděněva v Příbrami u Vítovských. Celkem zatkli kolem 30 osob. Z toho 23. března 1945 popravili šest, 4. dubna 1945 dalších osm, 19. dubna pět, 20.dubna popravili Hovorku a Habadu. Poslední byl popraven dne 2. května 1945 na Pankráci Vězděněv. Rudolf Krátký, hlavní ochránce Pimonovičův, byl zatčen a uvězněn 20. února 1945. (pravděpodobně byl vyzrazen při některém z tvrdých výslechů Hovorkou). V Terezíně podlehl infekci tyfu a zemřel 27. dubna 1945 ve věku 42 roků. Zůstala po něm vdova se čtyřmi dětmi. Jeho oběť připomíná pamětní deska na pomníku padlých ve Starém Smolivci.

Dva kameny s nápisy, jsou dnes vším, co připomíná odvahu, odhodlání i smrt dvou představitelů místního protifašistického odboje. Desítky dalších shora alespoň vypočítaných hrdinů a obětavých vlastenců, kteří v oné době nezaváhali, vešli do zapomnění.